Učitelé a psychologická pomoc žákům
Kdo bude vítěz letos?
NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší:
Tablo
- Školní
časopis na webu -
Školní webové
stránky -
Třídní
stránky -
Profesorské
stránky
Jakožto primárního preventistu sociálně patologických jevů na základní škole mě v Učitelských novinách zaujal článek o tom, jak připravovat učitele, aby byli schopni podat pomocnou ruku žákům, kteří mají problém. PhDr. Richard Jedlička se pozastavuje ve svém článku nad tím, že profesionál pracující s dětmi, je samozřejmě vybaven znalostmi a dovednostmi, kterak poskytnout první pomoc při úrazu ve školních dílnách či jak ošetřit oko zasažené chemikáliemi v laboratoři. Ale jak pomoci dítěti (či dospívajícímu) v případě jeho psychického traumatu, či v jeho bolestné životní situaci, to již učitel svými omezenými prostředky zvládnout nedokáže. Přitom je lhostejnost tváří v tvář lidskému utrpení morálně zavrženíhodná a myslím si, že i neslučitelná s obrazem dobrého učitele.
Učitel je v úloze „pomáhajícího profesionála“ limitován hlavně těmito čtyřmi závažnými faktory:
1. meze odbornosti
2. hranice role v rámci školní instituce
3. limity pedagogovy osobnosti
4. obtíže dané obecnými specifiky psychoterapeutické práce
Většina výchovných poradců a protidrogových koordinátorů, působících na školách, absolvovala nejrůznější školení a vzdělávací kurzy, stále platí, že valná většina současných učitelů prošla v průběhu svých studií pedagogicko-psychologickou výukou, ale jejich výuka byla zaměřena především popisně. V současné době se studenti na řadě pedagogických fakult již připravují sociálně psychologickým tréninkem, ale v minulosti byla příležitost k získání takovýchto dovedností dosti malá a neprávem podceňovaná.
Dříve bylo chápáno samo sebou, že individuální odchylky v povaze, či tělesné nebo smyslové postižení, poruchy chování nebo obtíže v učení budou řešit pedagogicko-psychologické poradny, případně ambulantní zařízení dětské a dorostové psychiatrie.
I kdybych souhlasila s tím, že všem potřebným se v tomto „léčebném systému“ dostalo kvalifikovanější psychologické péče než jakou jim mohli poskytnout učitelé, přesto se neubráním myšlence, že „akutní krizové případy“ musíme řešit ihned a na místě. Je téměř stoprocentně nepravděpodobné, že každá vzdělávací instituce bude mít svého vlastního školního psychologa. Ale musím upozornit na fakt, že stále více stoupá potřeba kvalitního a rychle dostupného psychologického poradenství, psychoterapeutických aktivit, krizových intervencí, také tvorby preventivních ozdravných programů. Mimo to je třeba posílit žádoucí odborné kompetence nejen u výchovných poradců, ale v přiměřené míře též u ostatních učitelů a vychovatelů.
Samozřejmě, že i v předlistopadovém období bylo vždy nemálo těch, kteří obětavě hledali individuální přístup ke každému žákovi (a já všem takovým projevuji opravdovou úctu), obecně převládal duch unifikovaného vyučovacího procesu. Svou uniformitou měl zaručit jednotné výstupy bez odchylek.
Je škoda, že dnešní česká škola je stále velkým procentem veřejnosti chápána jako sociální instituce, která se orientuje především na výkon. Tento přístup je předmětem ostré kritiky, ale také centrem snahy o nápravu. O změnu se snaží jak přívrženci alternativní pedagogiky, tak i ti, kteří si uvědomují, že aktivizace žáků, projektové vyučování a individualizovaný přístup k potřebám různých jedinců přinášejí lepší výsledky než dřívější klasická frontální výuka.
I když se nyní na různých školách věnuje značná pozornost kreativitě a spolupráci, přesto si v rámci hodnocení účinnosti pedagogického procesu nevíme rady s tím, kam zařadit péči o duši dítěte.
Učitelé jsou orientováni na naučení faktům a to je dáno i celkovým společenským očekáváním, protože rodičovská veřejnost posuzuje výsledky snažení pedagogů zejména podle toho, jak jsou jejich potomci připraveni k úspěšnému zvládnutí přijímacích zkoušek. Valná část rodin, majících mládež školního věku, hodnotí výchovně vzdělávací instituce jako dobré nebo špatné často právě podle toho, jaké známky obdrží jejich děti na konečném vysvědčení, u maturit, závěrečných zkoušek, při absolutoriu či podobně.
Od vyučujícího se očekává, že v průběhu předepsané časové jednotky, v níž zpravidla pracuje s dvěma až třemi desítkami svěřenců, vyloží předepsané učivo, přezkouší, srozumitelně zhodnotí, provede příslušné administrativní úkony, ale zároveň také nějak udrží pozornost přítomných a vytvoří takovou kázeňskou atmosféru, v níž bude možno produktivně pracovat. Rovněž se předpokládá, že si dokáže zachovat určitý odstup, nadhled a nezaujatost. K tomu všemu používá předem daných, pokud možno jasně vymezených stupnic, škál a definic opírajících se o příslušné školské předpisy.
Britský psychoanalytik Michael Balint hovořil o procesu rozpouštění osobní zodpovědnosti profesionála v rámci instituce za osudy konkrétního svěřeného dítěte a zvěcnění vztahu učitel – žák. Píše, že „pokud se vše daří, pociťují všichni „jednotliví“ dospělí – rodiče, příbuzní, přátelé, učitelé, škola, atd. – oprávněnou hrdost a spokojenost. Když se něco pokazí, není nikdo osobně odpovědný“.
Z mnoha různých šetření vyplývá, že výchovné prostředí je plně funkční tehdy, když dokáže kultivovat mezilidské vztahy. Jestliže odborná vážnost a lidská autorita ředitele je nahrazena byrokratickou panovačností, vztahy jak mezi pedagogy, tak i mezi rodiči a školou se značně zformalizují. Učitelé, kteří sami nemají pocit jistoty, vnášejí následně do tříd neurotizující atmosféru. U žáků je pak patrná nejen vyšší míra projevů stresu, ale mají i častější poruchy učení a chování. Naopak participativní a demokratický způsob vedení, kde jsou ředitelem jasně stanovena pravidla a kompetence jeho zástupců i všech členů sboru, výrazně ovlivňuje pocit sebedůvěry a jistoty jak učitelů, tak i nepedagogických zaměstnanců školy, ale též rodičů. Vzájemná míra důvěry dospělých se pak projevuje na míře respektu k potřebám žáků a jejich pocitu bezpečí a zázemí.
Závěrem můžu jen shrnout: přestože existuje rozdíl, který vyplývá z obvyklých společenských očekávání, jež bývají spojována s rolí učitele a tím, jak má vystupovat příslušný odborník poskytující psychologickou první pomoc, přesto se domnívám, že dobrý pedagog je schopen krizové intervence u dospívajících, kteří hledají oporu. A to zejména tehdy, má-li k tomu patřičné osobní vlastnosti, je-li ochoten pomoci a odpovídajícím způsobem poučen.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát